Vrané bylo po první světové válce vesničkou se zástavbou soustředěnou kolem kostelíku,
továrny a nádraží a spolu se Skochovicemi mělo v roce 1921 pouhých 897 obyvatel.
V červenci roku 1924 byl ustaven kroužek několika nadšenců, kteří v roli připraveného výboru položili základ sportovního klubu, jemuž předurčili název „Vranský SK“. Byla podána přihláška k tehdejší „pražské fotbalové župě“ a 1. září 1924 se Vrasnký SK právoplatným členem. Byly zakoupeny černobílé, později černobíle pruhované dresy, bílé i černé trenýrky. Černobílá se stala klubovou barvou.

Atmosféru vzniku klubu v době první republiky lze ilustrovat na zápisu v kronice: „Starosta byl rozumný muž, ani nebyl ješitný, že na dobrou myšlenku nepřišel sám, radní bodří, pan farář nic nenamítal, četníci
šli na ruku a tak byl pro hřiště uvolněn obecní pozemek, zvaný Na Kole“. V té době se opravdu hrávalo na kamenitém plácku na kopci za obcí, asi 2 kilometry od „kabin“, které se nacházely v zákoutí místního hostince. Cesta fotbalistům trvala čtvrt hodinku a byla znamenitou kondiční přípravou. Zpočátku se hrávaly pouze přátelské zápasy. První byl vybojován na Zbraslavi a skončil dvoucifernou porážkou 13:0. Po překonání počátečních obtíží se pozice klubu, jeho organizační a sportovní činnost postupně stabilizovala a postupem času se tehdejší hráči probojovali až do II. třídy pražské fotbalové župy.
Na provozu klubu se podílela téměř celá vesnice. Nebylo občana, aby svůj klub sportovně i materiálně nepodporoval. Do okruhu 10 km se s úplnou samozřejmostí chodilo na zápasy pěšky, vyjímečně jezdili
ti movitější na bicyklu a obvykle přibírali kamaráda „na rám“ nebo „na špačky“. Kopačky a míče neúnavně opravoval poctivý obuvnický mistr, který byl nejen členem klubu, ale i jeho pozdějším předsedou.

Hřiště Na Kole zažilo v roce 1938 legendární zápas Vranského SK s jedenáctkou bývalých internacionálů, v čele s hvězdou pražské AC Sparty Jandou,zvaným „Očko“.
Během druhé světové války kopaná sice příliš omezována nebyla, ale byla zastavena činnost Sokola včetně přidruženého divadelního kroužku. Jelikož mnozí členové fotbalového klubu byli rovněž členy dramatického kroužku Sokola, Vranský SK na sebe převzal úkol zachovat divadelní činnost a tak vznikl
„Dramatický odbor Vranského SK“, který po dobu okupace podporoval amatérské divadelnictví v obci

Přes všechny nepříznivé okolnosti 2. světové války, přinesla tato doba vranskému fotbalu něco nového – důstojnější fotbalové hřiště. 

V roce 1940 byl pod přehradou vedle papírny získán pozemek na nově zbudovaném továrním náspu. Zde se areál klubu nachází dodnes. Hřiště bylo odborně vyměřeno, vranskými a zvolskými rolníky zoráno. Následovala úmorná fyzická dřina, kdy většina prací na úpravě plochy byla prováděna ručně fotbalovými nadšenci, v jejichž řadách nechyběly ani ženy. Skutečný zápal tehdejších fanynek je možno doložit na incidentu, který způsobila penalta nařízená proti domácím v roce 1942 během mistrovského zápasu Vranský SK versus Novoměstský SK. Zápas byl od počátku poznamenán rozhodčím, který všemožně protěžoval Novoměstský SK. Za stavu 1:4 pro hosty byla odpískána penalta proti domácím. Obecenstvo vniklo na hřiště a inzultovalo rozhodčího. Následovalo vyloučení tří domácích hráčů, vyslovení důtky kapitánovi a předsedovi klubu za neochotu spolupracovat s rozhodčím ve věci identifikace dvou žen, které rozhodčího napadly jako první. Vše bylo završeno uzavřením vranského hřiště na tři následující domácí zápasy.

V roce 1944 se schylovalo ke katastrofě, hrozila likvidace hřiště vedle papírny. Část pozemku byla totiž okupačními úřady pronajata firmě Spirk na stavbu loděnice.
Hřiště mělo být posunuto blíže k přehradě a firma zahájila stavbu hangáru v jeho bezprostřední blízkosti. Po skončení války na jaře 1945 bylo budování loděnice zastaveno a pozemek byl revolučním výborem opět přidělen klubu. Během následujících dvou let byla krachující firma Spirk postupně likvidována a po
složitých jednáních se díky darům mecenášů a prostředkům získaným při dobrovolné sbírce podařilo odkoupit rozestavěný objekt hangáru. Za peníze od státu, určené na adaptaci bývalého hangáru na sportovní středisko, za přispění stovek dobrovolných brigádních hodin hráčů, funkcionářů SK i jejich přátel
vznikl důstojný sportovní areál. Součástí areálu byla dokonce i ledová plocha s instalovaným rozhlasovým zařízením a osvětlením. Většina hráčů SK byla po dobu zimních měsíců aktivními hokejisty.

V roce 1953 přešel klub do svazku závodního výboru Revolučního odborového hnutí vranských papíren a v činnosti pokračoval pod novým názvem Tatran Vrané. V souvisloti s celkovou reorganizací tělovýchovy ve státě během roku 1956 byla ve Vraném vytvořena hospodářsky samostatná tělovýchovná jednota s povinností všech dalších sportovních disciplín. Byl to koncepční přelom, který klub do jisté míry zaskočil a v důsledku byl pravděpodobně příčinou jistého útlumu v aktivitě. O dva roky později se oddílu energicky ujalo nové vedení s přesvědčením, že kopaná ve Vraném nesmí zaniknout a postupně se opět dosáhlo sportovních úspěchů a opět se budovalo. Hřiště bylo ohrazeno a vylepšovalo se, co bylo třeba. Až do konce sedmdesátých let panoval v klubu dobrý organizační i výkonostní standard. Jako důsledek dočasného zlepšení mezinárodní situace při konfrontaci „komunistický východ versus kapitalistický západ“ se v roce 1969 vranší fotbalisté poprvé účastní mezinárodního velikonočního turnaje klubu FC Postamn Munchen. Na německé půdě se utkali se dvěma západoněmeckými a jedním rakouským klubem a skončili na 3. místě. Největšími úspěchy A-mužstva v poválečné historii klubu byla účast v krajské soutěži. Poprvé to bylo dlouhých deset let, na přelomu padesátých a šedesátých let (1952 – 1962) se ve Vraném hrála 1.A třída. Podruhé se tato soutěž hrála na konci osmdesátých let (1986 – 1987).